Kdo navštívil Indii, chce se tam vrátit ihned nebo už nikdy
- rozhovor Jiřího Pikeše pro časopis Zora
Je čestným předsedou OO SONS v Liberci, ale také úspěšným masérem, prý odborníkem na úlevu od bolavých zad i osamělé duše, a v současnosti majitelem dvou vodicích psů. Fandí sportu i dobrému jídlu, které si obvykle sám připravuje. Ale hlavně je nadšeným cestovatelem. Jako prakticky nevidomý podnikl vloni se svou ženou cestu do Indie.
Jak člověk se zrakovým postižením vnímá Indii?
Když jsme se s mou ženou seznámili, bylo naším společným snem navštívit Indii. V září 2019 jsme se brali a s myšlenkou „kdy jindy než teď“ jsme došli ke svatební cestě do Indie. A tak namísto povlečení a příborů jsme jako svatební dary dostali peníze na cestu. Ty jsme skutečně potřebovali. Cestu jsme podnikli vloni v únoru a nešlo o žádný trek s batůžkem na zádech. Vše bylo naplánováno a zajištěno, doprava, ubytování, komentované prohlídky, má žena jako můj průvodce, další stálý průvodce z indické cestovní agentury.
Nejdříve jsme navštívili 3 velká města, hlavní město Dillí, Džajpur, nazývaný též „růžový“, jehož centrum je významnou památkovou rezervací, a Ágru, poblíž které stojí Tádž Mahal (monumentální pomník nechal vystavět indický císař, vládce Mughalské říše Šáhdžahán na památku své zesnulé ženy. Stavba patří k divům světa a je v Seznamu světového dědictví UNESCO. Ročně ji navštíví až 8 milionů lidí. Města jsou od sebe vzdálena asi 350 km, což je na Indii opravdu málo. Mezi nimi jsme se přepravili místní taxislužbou. Pro našince zvláštní, v Indii nic výjimečného. Tádž Mahal je krásný a má svou atmosféru, ale nevnímal jsem ho jako tu pravou Indii, spíše jako magnet pro turisty. Přirovnal bych ho trochu k Pražskému hradu. Den po nás ho navíc navštívil Donald Trump a tak tu už byla spousta lidí i vojáků, jejichž davy mi to místo poněkud odosobnily.
Indie byla dříve britskou kolonií, proto tu poměrně dost lidí mluví anglicky. Indická angličtina je ale specifická. Indové nepoužívají hlásky „č“ a „š“. Například do hinduistického chrámu musíte jít bos. Před ním si na lavičku odložíte boty i batoh. A průvodce vám anglicky řekne: „Take off the Shoes!“ (Zujte si boty). Slovo „shoes“ (boty) Angličan vysloví jako „šůs“, ale Ind řekne „sůs“. Chvilku jsem si lámal hlavu, co tím myslí. Na jejich angličtinu jsem si proto nějaký čas zvykal. (Indická angličtina je opravdu specifická a pro nás až legrační i svou melodií, ale hlásky „č“ i „š“ ve vlastních jazycích používá – pozn. red.)
Další týden jsme se vlakem a letadlem přepravili na východ do města Váránasí, anglicky Benáres. Tady jsme prožili ryzí Indii a dny nabité událostmi. U řeky Gangy jsme pozorovali gháty, široká schodiště k řece, kde probíhá obřadné mytí. Navštívili jsme staré město a továrnu na ruční výrobu hedvábí. Jeden večer jsme nastoupili do loďky a vyjeli jsme podívat se na kremaci mrtvých. Součástí hinduismu je zvyk, že popel zemřelého má splynout s řekou. Tělo zabalí do roucha, vloží ho do dřevěné loďky, a ta je na hladině řeky spálena. Obřad má svou neopakovatelnou atmosféru. Asi hodinu po setmění jsme z loďky sledovali velký hinduistický ceremoniál na břehu. Velké představení, lidé ve zvláštních oděvech, sborový zpěv a modlitby. A po výstupu z loďky procházka několikasetmetrovým špalírem žebrajících chudých i postižených lidí.
Pro mnoho lidí je Indie symbolem špíny a chudoby. Vedle sebe lze najít chatrč chudáka a honosný dům. Ve Váránasí byl pokoj v hotelu, který jsme si objednali, obsazen. Dostali jsme pokoj vyšší kategorie. Vše v mramoru, vířivka i parní lázeň. Něco takového málokdy zažijete. Ale stačilo vyjít z hotelu, a o 150 metrů dále se v jiné ulici plné špíny a odpadků pásla kráva. Na rozdíl od Evropy je Indie plná pachů, zvuků, hluku. Vnímal jsem to velmi intenzivně i bez zraku. A vlastně si ani nedovedu představit, jak tam lidé se zrakovým postižením žijí. Nepořádek i zvláštní dopravní systém. Řidiči tu jezdí vpravo jako v Evropě, a volant mají také vpravo jako v Británii. Společně s auty se tu mísí koňské i oslí povozy, posvátné krávy, když zastaví auto na křižovatce, přibíhají k němu žebrající děti a ťukají do okének. Často tu čekáte i několik minut, než se kolona pohne.
Říká se, že kdo navštívil Indii, už se tam buď nechce vrátit, nebo by se tam vrátil ihned. U nás jde o ten druhý případ. Proč? Indii vnímám jako zemi, která je nám Evropanům etnicky nejbližší, společně totiž patříme k indoevropské kultuře. Fascinuje mě její velikost, ze západu na východ i ze severu na jih jsou to tisíce kilometrů, mnoho kultur, zvyků i jídel. A nejvíce jsem tu vnímal duchovno. Hinduismus tvoří tři hlavní bohové, Brahma stvořitel, Višnu udržovatel a Šiva ničitel. My jsme tu shodou okolností zažili jeden z největších svátků, svátek Šivy. V ulicích se slaví a tančí, večer se lidé modlí v chrámech, znějí mantry (doslova zvuky, které osvobozují mysl od bázně, připoutanosti a utrpení). Má to obrovskou atmosféru a člověka to nabíjí energií. Ale myslím, že v Indii obecně lidé žijí mnohem duchovněji, na rozdíl od nás bohatstvím a konzumem ovlivněných Evropanů. Doufejme, že taková bude Indie třeba i za 30 let.
Čím vás zaujala indická kuchyně?
Indickou kuchyni miluji. Ale indická kuchyně u nás a v Indii, to je jako když vaříte pro malé děti a pro dospělé. Zatímco u nás s kořením šetří, v Indii rozhodně ne. Skladba chutí, vůní a koření tu vytváří skutečný a pro Indii typický zážitek. Pálivá jídla skutečně pálí, sladká jídla jsou sladká, což mám velmi rád. Půl jídelního lístku v restauraci představuje masové pokrmy, a pokud v místě žijí hinduisté i muslimové, nenajdete tu hovězí ani vepřové, zato však výborně upravené kuřecí, jehněčí nebo ryby. Druhá polovina lístku jsou bezmasé pokrmy. A tady je velký rozdíl proti českým restauracím, mají tu výborně upravenou čočku, cizrnu, sýry a mnoho dalšího. Běžně jsou tu k dispozici dva druhy servisu, výběr konkrétního jídla a bufet, nabídka více pokrmů. Díky němu jsme ochutnali i jídla, která jsme předtím neznali. Vaření, to je obecně můj velký koníček. Na podzim jsem o něm natáčel i pořad s Lukášem Ajlíkem v Českém rozhlase. Hodně jsme se bavili o jídle i Indii.
Souvisí návštěva Indie s vaší profesí maséra?
Určitě ne, ačkoliv indická masáž hlavy je velmi příjemná. Masírují se paže, horní část zad, šíje a pak vlasová i obličejová část hlavy. Masáž často mírní migrény a další bolesti hlavy. V Indii jsem ji nezažil, časově už to nevyšlo. Klasickou masáž od indického maséra jsme si ale líbit nechali a dokonce jsme se s ním i spřátelili.
Prý rád posloucháte příběhy lidí z neklidného 20. století?
Nad tou otázkou přemýšlím v kontextu dnešní karantény a uvědomuji si, jak jsou lidé vedle z toho, když nemohou nakupovat nebo jít na pivo. Moje nejstarší klientka, kterou masíruji, se narodila v roce 1936. Jako dítě prožila válku. Součástí jejího života byly nejen zavřené školy a divadla, ale i byt ve tmě, útěk do krytu při rozeznění sirén či příděly potravin. My dnes prožíváme jen malou část toho, co tehdy ona. Každý člověk žije v nějaké sociální bublině, tím spíš my zrakově postižení. A je dobré poslechnout si názory lidí z jiných bublin. Dávají jiné náhledy na život a mohou i změnit některé zažité názory. Vyšší věk znamená často také životní moudrost, kterou se snažím vysledovat. Ale nechodí ke mně jen starší lidé. Z druhé strany, člověk se z kontaktu s druhými učí, čerpá nápady i energii, a ta společenská interakce mi dnes opravdu chybí. Zajímavá přednáška, divadelní představení apod.
Jaká je vaše práce v Aktiv klubu SONS?
Přátelím se s Vojtou Železníkem, tak jsem v klubu také zainteresován. Máme nápady i naplánované akce, jedním z nich bylo uskutečnit v době před masopustem zabijačku. Přijel by řezník už s poraženým prasetem a „našinci by si na vlastní ruce“ vyzkoušeli připravit některé speciality. K tomu pár informací, hudba atd. Doba nám ale příliš nepřeje, tak třeba na podzim. A pokud jde o místa, kam bych se s Aktiv klubem SONS rád vydal, pak uvažuji o ruském Sankt Petěrburgu.
Čím vás zaujaly komentované sportovní přenosy?
Šlo zatím jen o jednorázové akce Světlušky. Účastnil jsem se fotbalu a koňského dostihu Velká pardubická. Proběhl i basketbal a připraven byl světový pohár v biatlonu v Novém městě. Ten ale zhatil kovid. Jako velký fanoušek biatlonu ještě z doby, kdy jsem viděl, se už těším na příští sezonu. U fotbalu jsem vnímal atmosféru plného stadionu. Komentář pro nás a pro rozhlas dělají stejní lidé. Běžný komentář vypovídá, že balón má hráč Černý, vede ho přes střed hřiště do pokutového území, střílí a trefuje břevno. Náš komentář informuje navíc o tom, jak hráč vypadá, jak gestikuluje po odražení balónu od břevna, jak reagují fanoušci atd. Po utkání jsme měli možnost s komentátory mluvit, oni podle našich připomínek své komentáře upravovali a snažili se situace i osoby lépe popsat.
Koňské dostihy, to je rychlejší a dynamičtější sport, jiní lidé i složitější způsob komentování. Z dob, kdy jsem viděl, si pamatuji trať Velké pardubické i její překážky. Ale když od narození nevidomému člověku řeknete, že kůň přeskakuje Taxisův příkop, zřejmě si nepředstaví nic konkrétního. Úkolem komentátora je ho popsat, třeba jako vybetonovaný otvor v zemi, který je poměrně široký i hluboký, a protože je z přední strany krytý ohradou, je pro koně nepřehledný a nebezpečný. Následuje komentář, jak k němu kůň přibíhá a přeskakuje, jak ho žokej dostává do tempa atd. A největší vřava, to je doběh koní do cíle. Pro mě jsou důležité i další detaily, jak je kůň rostlý, jak ho žokej ovládá, jeho gesta apod.
Čemu dalšímu věnujete nebo chcete věnovat svůj čas?
Chci absolvovat kurs lymfodrenáže, o kterou je stále větší zájem. Díky karanténě jsem se vrátil ke svému koníčku, tvorbě rodokmenu, genealogii. S pomocí tchyně a tchána, kteří jsou historici, jsem se dostal až do roku 1689. Před rokem 1670 už bohužel není kde hledat, nebyly matriky, našimi zeměmi prošel mor, třicetiletá válka a zahynula skoro třetina populace.
Co mě třeba hodně zaujalo, v 18. století žil v našem rodu předek, který se na tehdejší dobu dožil úctyhodného věku 95 let. Pocházel z Klatovska od hradu Rábí, kde byl vesnickým rychtářem.
Jak se daří vašim dvěma vodicím psům?
Endymu je dnes už více než 10 let. Od března minulého roku s námi žije také tříletý Raf. Labradoři jsou společenští, hrají si spolu, mladší se od staršího učí a dodává mu novou krev do žil. Oba jsou miláčci rodiny. Samozřejmě k vodění více používám mladšího. Ale občas zapojím i staršího, aby nevyšel z formy. Ani člověk jdoucí do důchodu si nemůže jen tak nazout pantofle a všeho nechat. To by mohl být i jeho konec.
Antonín Vraný – redaktor časopisu Zora